Příběh vedoucí: nejdřív cukrářkou, pak chvilku i stavbyvedoucí

Kariéra může mít spousty podob a může se fyzicky odehrávat na řadě zajímavých míst. Vedoucí jednoho ze závodů Eurestu Markéta Dohnalová začínala po vyučení jako pekařka a cukrářka v někdejším supermarketu Carrefour ve Zlíně-Malenovicích. Dnes vede přesně naproti přes silnici pobočku závodní restaurace Eurest a mezitím si tak trochu zkusila i to, jaké to je dozorovat stavbu. Jak se to všechno zběhlo?

Jak už to tak bývá, mohly za to příležitosti a různá setkání s lidmi. Jako cukrářka pracovala Markéta Dohnalová po škole a před nástupem na mateřskou dovolenou. „Byla to krásná práce. Lidé si to neuvědomují, ale běžné jídlo někomu zkrátka chutná a někomu ne, lidé se vyjadřují různě. Nad výtvory cukrářů se ale většinou všichni rozplývají a s plnou pusou je chválí,“ přibližuje Dohnalová odlišné světy kuchařů a cukrářů. Tuhle její životní etapu ale dělí od té dnešní téměř deset let. Dnes už sedí na židli pro vedoucí pobočky Eurestu ve firmě Tajmac-ZPS, odkud se vyváží do celého světa strojírenská zařízení, a ona a její kolegové se tady běžně starají o přípravu 1300 porcí. Kromě zdejších slévačů nebo techniků vaří ještě pro další firmy v Otrokovicích nebo nedalekém Vsetíně a Prostějově.

Trochu od všeho

Místo neposlušného těsta hromada lidí, se kterými je potřeba se domluvit. I tak by se dal popsat kariérní postup Markéty Dohnalové. Cesta k její dnešní pracovní pozici začala návratem z rodičovské dovolené. Kamarádka jí nabídla práci v jiné pobočce Eurestu v Kroměříži, kde shodou okolností i žije, což se vzhledem k věku malých dětí hodilo. „Začínala jsem tam jako hospodyně, něco jako zástupkyně vedoucí, která se dostane úplně ke všemu včetně ohřívání obědů, jejich vydávání nebo tvorbě objednávek,“ líčí Dohnalová, jejíž pracovní pobyt v domovské Kroměříži nebyl dlouhý.

Pobočka ve městě skončila, ale protože ona sama už měla dobré reference, vzala si ji její nadřízená na jinou pozici právě do Tajmacu v Malenovicích u Zlína. Ale nikoliv jako vedoucí, to ještě pěkných pár let trvalo.

„I tady jsem byla nejdřív zástupkyní a postupně jsem se vypracovávala. Za tu dobu se to tady ale ohromně posunulo – nejdřív jsme neměli ani kuchyň, jídlo se dováželo ze Zlína a my jsme vydávali asi 500 porcí denně. Pak ale přišla rekonstrukce salonku, jídelny a nakonec jsme postavili i celou novou vlastní kuchyň,“ líčí celkem jednoduše Dohnalová. Na tuhle životní etapu si ovšem dodnes živě vzpomíná. Každému, kdo někdy stavěl a rekonstruoval, je jasné proč.

Kuchyně se zvukem vrtaček

Přechodně se tady nevařilo, o to se postaraly sousední provozy, ale výdej stále fungoval. Dohnalová tak musela hlídat, aby strávníci na kvalitě jídla a služby nic nepoznali. Zároveň se ale chvilkami měnila ve stavbyvedoucí a designérku. „Bylo to období, kdy tady mimo výdej pořád hučely vrtačky a já jsem zničehonic přemýšlela ne nad objednávkami potravin, ale nad tím, jakou barvu kachliček tady budeme mít a jak to bude s futry,“ líčí drobná 38letá žena.

Spolupráce kuchařů a lidí z provozu je při stavbě důležitá. V Malenovicích se díky tomu přišlo na to, že plánovaný sloup na jedné z chodeb je sice možná funkční, ale to, jak stojí, by skladníkům znemožnilo projet s paletou surovin. Nakonec se musela o kousek posunout futra pro budoucí dveře.

„Když se na to dívám zpětně, nechápu, jak jsme to mohli za provozu zvládnout. Ale vlastně na to vzpomínám i ráda, člověk se dostal k úplně novým věcem,“ popisuje s úsměvem žena, jejímž denním chlebem už dávno nejsou koláče nebo zákusky, ale domluvy s kuchaři na jídelníčcích, s jinými provozy na tom, kolik porcí je třeba jim přivézt, a také se strávníky na tom, co jim chutnalo a co ne.

Kdyby Dohnalová mohla, trochu by je popíchla. „Když vám chutná, běžte to kuchařům říct, budou za to vděční,“ vybízí žena, která chová ke svým kolegům velkou úctu, protože sama by si prý na přípravu jednoho jídla ve stovkách porcí netroufla. A nemohla by ho ani dochucovat. „Já mám ráda všechno smažené, to by lékaři nebyli rádi. A taky hodně ostré, takže když se mě kolegyně zeptají, jestli už to pálí dost, vždycky řeknu, že ne, i když jim už hoří pusa,“ směje se žena, které je dobře na pozici, kterou dnes má. Vylučuje i návrat k cukrařině. „To u nás kolegyně zvládají moc dobře. Pečou opravdu s láskou tady a pak ještě i u sebe doma. Jedna má navíc dítě s bezlepkovou dietou, takže umí vyhovět i opravdu náročným požadavkům,“ chválí vedoucí.