Výzva pro tvůrce obalů: Jak chránit, a přitom znečišťovat co nejméně?

Lidé si zkraje roku dávají různá předsevzetí o tom, jak zhubnou nebo jaký jazyk se naučí. Firmy ale prochází érou závažnějších rozhodnutí – řeší, jak snížit svoji klimatickou stopu. Nestlé Česko, kde Compass Group provozuje svoji závodní restauraci, se teď proto ve velkém zaměřuje na obaly budoucnosti. Gigant v oblasti výroby potravin, ale třeba i kávy, nápojů nebo krmiv pro zvířata vytváří obrovské množství produktů, které (nejen) lidé snědí. Obaly ale zůstávají. Co s nimi?

„Dali jsme si závazek, že do konce roku 2025 budou všechny naše obaly recyklovatelné nebo znovupoužitelné, což je součást naší iniciativy, která předpokládá, že do roku 2050 dosáhneme nulových emisí skleníkových plynů,“ říká Jana Blecherová, public affairs & NHW manažerka české pobočky, která v rozhovoru vysvětluje, co všechno se firma chystá dělat a na jaké nástrahy při snaze o inovace naráží.

Jaké obaly vlastně využíváte?

My jsme firma, která má obaly komplexní, najdete u nás všechny typy, počínaje PET, který je nejjednodušeji recyklovatelný, nejvíc žádaný na trhu druhotných surovin a z globálního hlediska pro nás nejdůležitější, protože jsme největší světový výrobce balené vody. Na českém trhu ji ale neprodáváme, takže tady jsou pro nás zásadnější jiné typy obalů. Jaké konkrétně, to záleží na tom, jakou potravinu mají chránit. Nejkomplikovanější jsou pro nás obaly kombinované – vícevrstvý materiál, který nelze ručně oddělit a v současné době není recyklovatelný. Týká se dehydrovaných potravin, různých omáček nebo polévek, a tak se je postupně snažíme nahrazovat monomateriálem.

Máte nějaký konkrétní příklad, co a jak budete nahrazovat?

Naši spotřebu plastů chceme zmenšit o třetinu, proto se je snažíme nahrazovat papírem, což už můžete vidět například u Lentilek. Není to ale jednoduchá záležitost. Ať už používáme jakékoliv obaly, není to proto, že bychom chtěli škodit životnímu prostředí, ale proto, že musíme naplnit jiné požadavky: prioritou je ochrana potraviny, aby byla pro konzumenta bezpečná, aby nedošlo k její degradaci nebo předčasnému zkrácení lhůty spotřeby.

Je složitější vymyslet nový obal, nebo ho později uvést do masové produkce?

To se těžko určuje. Obojí je spojeno s velkými náklady – jedna věc je změna obalového materiálu, jiná je nutnost výměny výrobních linek nebo jejich přenastavení. Prioritou je pro nás ale bezpečnost, se kterou někdy narážíme, protože k té se vztahuje řada mechanických nebo termických požadavků – papír se může trhat, obal nemusí dobře fungovat, a potravina pak není dobře chráněná. Asi si vybavíte typy obalů, které už mají kousek natržený, aby se dobře otvíraly. Tomu se říká konvenience, zvyšuje to uživatelskou přívětivost. Takový typ oceňují například senioři, kteří už nemají tolik síly. Může to být ale i riziko, může se stát, že tento druh obalu je víc náchylný k poškození při přepravě nebo manipulaci.

⟩⟩ V restauracích Compass Group se snažíme vyhýbat jednorázovým obalům a používáme REkrabičky.

V jakém stádiu plnění vašich plánů jste?

Závazek týkající se obalů se vztahuje k roku 2025 a my začínáme rok 2022, tak bychom měli být v polovině. Máme už například konkrétní pravidla, která musí naši dodavatelé obalů dodržovat. Už delší dobu u nás platí třeba zákaz používání polystyrenu a PVC, protože to jsou materiály, které se těžce recyklují. Ze stejného důvodu se také snažíme vyhýbat tmavým plastům. A pak se hodně zabýváme kategorií takzvaných obalů navržených k recyklaci. Znamená to, že technicky vzato tento obal není problém recyklovat, ale skutečně se to na daném konkrétním trhu neděje. V Česku máme hodně takzvaných flexibles, měkkých obalů čokoládových bonbonů nebo tyčinek. Polypropylen, ze kterého se vyrábějí, je recyklovatelný, ale prakticky v žádné evropské zemi se to nedělá. Evropská unie sice udává, kolik plastů musí státy zrecyklovat, ale většina z nich dosahuje daného čísla na druzích, které se zpracovávají jednodušeji, jako jsou PET lahve nebo fólie. Když si představíte 120 manuálních třídiček fungujících v Česku, kam přijde třeba náš obal z tyčinky Margot, tak ho většinou nikdo z obsluhy manuálně nevytáhne a on putuje na energetické využití. Pořád je to lepší, než kdyby skončil na skládce, ale dovedeme si představit něco lepšího. Jenže polypropylen je na trhu druhotných surovin nezajímavý materiál.

Co s tím jako výrobce děláte?

Obaly, které nejsou recyklovatelné, se snažíme posunout aspoň do kategorie „navrženo k recyklaci“. A tyto obaly se pak snažíme posunout do recyklovatelných. To první je v našich silách, to druhé už úplně ne. Nicméně součástí naší politiky je i podpora takzvaných extended producer responsibility systémů, což je v Česku EKO KOM, kterému platíme stejně jako jiní výrobci poplatky a on se stará o recyklaci spolu s obcemi a dalšími operátory.

Máte už zcela jasno, do jakých obalů se bude balit?

O něčem už jsem mluvila a někde, zatím hlavně v zahraničí, zkoušíme i bezobalové systémy. Například ve Švýcarsku spolupracujeme s českým start-upem MIVA. Podobně jako u nás v drogeriích už tam můžete přijít i do obchodu s naší kávou k velkému kontejneru a nasypat si jí do vlastního obalu, kolik potřebujete. Něco podobného bychom rádi zavedli i v Česku. Jistě, u potravin je to složitější než u drogerie, znovu se vracíme k problematice bezpečnosti. Určitě se nestane, že bychom takto prodávali všechen sortiment, ale u konkrétních produktů jako třeba káva nebo krmivo pro zvířata by to šlo.

Jak moc to všechno dělá těžkou hlavu technologům ve výrobě?

Určitě je to výzva. Došlo i k případu, kdy se u nového obalu ukázalo, že nebude možné ho využít. Musíme to brát tak, že je to postupný vývoj, a my hledáme cesty, jak našeho závazku dosáhnout. Proto jsme ostatně i ve Švýcarsku založili specializovaný institut pro obaly, kde inovativní a udržitelné cesty hledáme a testujeme. Myslím, že je to téma, které teď všechny producenty spojuje, snaha snižovat náš dopad na planetu je nám všem společná. Ona je pak ale ještě další věc, že recyklace může být paradoxně i energeticky náročnější – pokud se nějaký obal v Česku standardně nerecykluje, chybí na to systém a někdo se pro to přece jen rozhodne, musí jít energeticky náročnější cestou.

Zmínila jste, že obalová problematika tvoří jen asi deset procent vaší práce na snížení dopadu na klima. Co je zbytek?

Když hovoříme o emisích skleníkových plynů, tak uvažujeme v kontextu celého dodavatelského řetězce. Náš závazek tedy začíná už u producenta suroviny a končí někdy u spotřebitele. Obecně, 70 procent tohoto problému leží v získávání surovin a zbytek můžeme rozdělit na asi 10 procent mezi obaly, 10 procent na vlastní výrobu a 10 procent na logistiku. V rámci těch 70 procent intenzivně propagujeme takzvané regenerativní zemědělství, aby byla půda znovu živá a plná organismů, lépe zadržovala vodu a byla schopná pohlcovat uhlík.